Jaká by však byla realita beze snů? Na to se odpovídá jen velice těžko. Sen je bezesporu důležitou součástí našeho života, ačkoliv se o jeho pravém významu stále bez satisfakce spekuluje. V posledních několika letech mě čím dál víc fascinuje myšlenka uměleckého vyjádření reality skrze sen.
Možná proto mě nedávno, při návštěvě autorského čtení, oslovila tvorba mladého spisovatele René Vaňka. Ve svých dvou knihách Nezahrada (Mezera 2009) a Soma Secundarium (Mezera 2011) propojuje zajímavým způsobem snění s realitou. Například v Nezahradě se, jak pravý anotace knihy, vypraví o fantaskním mikrosvětě podivínské dvojice láskyplného pěstitele zeleniny i vynálezce nejšílenějších nástrojů v jednom a jeho realitu hledajícího vnuka, o říši živých nočních můr, hořkosladkých pokušení, přeludů a permanentního smrtelného nebezpečí. Podle některých zdrojů se jedná o surrealistické vyprávění s prvky sci-fi, ale sám autor se dle vlastních slov žánrovému zařazování většinou brání.
Hrdinové jeho knih jsou konfrontovány s nelítostným světem, ve kterém se pohybují, zároveň ovšem musí řešit absurdní situace, pramenící ze snové nevyzpytatelnosti reality, do kterých je tento svět uvrhuje. Ocitají se tak na pomezí reálného a nereálného. Nakonec jak sám René Vaněk říká, toto prostředí je složeno z propojení vnějšího (skutečného) i vnitřního (snového) světa hrdinů.
V dobách Vieweghů a Pawlovských je to báječný litérární výstřel někam za horizont. Myslím, že by současné české próze neuškodilo o něco víc originálních a experimentu se nebojících děl. Mám pocit, že se z našich krajů vytrácí literární uměleckost. Ovládat dobře řemeslo ještě neznamená být umělcem. Současný čtenář je ovšem, jak známo, zlenivělý a nic jiného od autorů neočekává. Není proto divu, že lidé jako René Vaněk nepublikují, nebo se o nich téměř neví.
Jak jsem zmínil, měl jsem štěstí a byl jsem přítomen autorskému čtení knihy Soma Secundarium. Autorova četba se prolínala s hudbou čelákovické kapely Jamchestra, která svůj styl sama prezentuje jako drum'n'jazz, a bylo to propojení přímo dokonalé. Zakouřená atmosféra hradecké hospůdky Klub č.p. 4 dodávala tomuto expresivnímu zážitku „undergroundové“ kouzlo a já odcházel značně uspokojen.
Díky oněm snovým obrazům jsem se navíc neubránil srovnání Vaňkovy literární tvorby s filmovou tvorbou Terryho Gilliama, kterého jsem nejvíce cenil právě kvůli jeho surrealistickému přístupu k filmu.
Související odkazy:
